Jelikož Národní divadlo v Praze již dávno před svým vznikem podněcovalo plamenné řeči vlastenců a zapalovalo jiskry potlačované národní hrdosti, není se co divit, že vzápětí po svém dostavění vyhořelo. Tento slavný požár jsme se rozhodli zopakovat u příležitosti 55. výročí založení našeho Naivního divadla (a není to od nás troufalost, vždyť jména těchto dvou stánků Múz si lidé často prokazatelně pletou…).

V knížkách literatury faktu se lze dočíst, jakou roli sehrála při požáru Národního divadla v roce 1881 postava Čeňka Diviše, kterému se prý říkalo "krásný nadhasič". Byl to mladý a hezký muž, svou statečností všeobecně proslulý. A tento nadhasič se krátce před požárem z nešťastné lásky zastřelil. Jeho pohřeb se konal v den požáru a za jeho rakví kráčelo veškeré pražské hasičstvo právě v tu dobu, kdy by je bylo tolik zapotřebí u hořící budovy divadla. Nová parní stříkačka ležela kdesi rozebrána, protože s ní měli hasiči před pohřbem cvičení. Když ji konečně sestavili a dovezli, byla bez paliva, a tudíž nepoužitelná. To a ještě celá řada podobně tragikomických okolností bylo příčinou našeho "národního neštěstí". Zmínky z dobového tisku naznačují, že i důvod k Divišově sebevraždě má rysy jisté tragikomiky: Jeho milovaná jej odvrhla, protože jí zatajil, že má s jinou slečnou už několik dětí...

Příběh krásného nadhasiče je ve hře vkomponován do příběhu o výstavbě Národního divadla. Setkáme se tedy nejen se zástupci hašteřících se mladočechů a staročechů, s lešenáři Pepky, kteří na nekončící stavbě po řadu let vesele profitovali, ale i s malířem Hynaisem, architektem Zítkem či skladatelem Smetanou. Ti všichni se v závěru hry stanou smutnými svědky osudového požáru. Beznadějí však hra nekončí, naopak. V posledním obraze je už odkaz na divadlo nové, vybudované účelněji i kvalitněji.

Hru Ivy Peřinové nastudoval osvědčený plzeňský tým - režisér Dvořák a scénograf Ivan Nesveda, kteří v NDL inscenovali např. Bezhlavého rytíře, Alibabu a čtyřicet loupežníků a další. O hudbu se tentokráte postaral Vratislav Šrámek. Vznikla opět inscenace čistě iluzivní, v malovaných dekoracích defilují desítky marionet i miniaturních spodových loutek.. Tyto tradiční prostředky jsou kombinovány s projekcí dobového tisku a animovaných ilustrací.

„Naivní divadlo oslavilo své pětapadesátiny kusem, který bude jistě patřit ke klíčovým v historii této loutkové scény.“ (Z. Minstrová, LB DEN, 21. 2. 2005)